O psu a kočce

I pravil Adam: "Pane, dokud jsem žil v zahradě ráje, přicházel jsi ke mně každého dne. Nyní Tě již více nevídám. Cítím se osamělý a je mi zatěžko připomínat si, jak velká je Tvá láska ke mně."

I pravil Bůh: "Pomohu ti! Stvořím pro tebe a pro Evu společníka, který vás bude vždy provázet. Bude zrcadlem mé lásky k tobě, a tak budeš stále vědět, jak velká je ta láska, i když mne nikdy nespatříš. Ať budeš jakkoli sobecký, dětinský či nehodný lásky, tvůj nový společník tě bude přijímat takového, jaký jsi a bude tě milovat všemu tomu navzdory tak, jako i já tě miluji."

I stvořil Pán psa, aby dělal společníka Adamovi a Evě.

A bylo to dobré stvoření.

A pes byl šťasten, že může provázet Adama a Evu.

A Adam byl spokojen.

A pes byl spokojen a vrtěl ocáskem.

A Bůh byl šťasten.

Po nějaké době však Adamův anděl strážný přišel k Pánu a takto hovořil: "Můj Pane, Adam je naplněn pýchou. Pyšně si vyšlapuje, nafukuje se jako páv a je přesvědčen, že je hoden zbožňování. Pes ho skutečně naučil, že je milován, ale není zde nikdo, kdo by ho naučil skromnosti a pokoře."

I pravil Bůh: "To nevadí! Stvořím pro něj společníka, který ho bude provždy provázet a který ho bude vidět takového, jaký skutečně je. Bude mu připomínat meze, takže Adam pozná, že není hoden zbožňování."

A Bůh stvořil kočku, aby dělala společníka Adamovi.

A kočka se nepodrobovala Adamovi.

A když se Adam zahleděl do jejích očí, připoměl si, že není Nejvyšší Bytostí.

A tak se Adam naučil pokoře.

A Bůh byl šťasten.